Rozhovor s Kristinou Bosákovou
Kristina Bosáková - největší úspěchy?
Můj největší úspěch byl v roce 1998 v Paříži na MS JKA 5.místo v disciplíně kumite individuál,2003 MS WSKA Švýcarsko, Curych - 3.místo kumite individuál, 2004 MS JKA Japonsko, Tokio - 5.místo kumite tým, 2005 Norsko,Bergen ME JKA - 1.místo kumite induál a současně jsem dostala cenu za nejlepšího závodníka šampionátu.Celkově mám 13 medailí z ME a MS, nemá cenu je všechny vyjmenovávat , je to už historie.
Jak ses dostala ke karate a kolik ti bylo let?
Bylo mi 9 let, když jsem s bratrem Richardem šla na svůj první trénink na Smíchově. Bratr tam nevydržel a nechal mě tam napospas „vlkům“. Mě to neodradilo a držím se karate přes 30 let. Nyní už jen jako trenér.
Kdo byl tvůj první trenér a kdo tě v karate nejvíce ovlivnil?
Můj první trenér byl pan Viktor Vejvoda, úžasný trenér a skvělý člověk. Ten mě motivoval, abych se dala na závodní činnost. Nedávno jsem se s ním potkala a je stejný, jakoby žádné roky od našeho prvního setkání neuběhly. Pak ráda vzpomínám na Břetislava Čtvrtka a Karla Strnada, ten mě asi v karate ovlivnil nejvíce.
Jak vzpomínáš na svoji závodní kariéru a jakého úspěchu si nejvíc považuješ?
Vzpomínám na ni samozřejmě ráda. Nikdy bych neměla tolik krásných zážitků, nenavštívila cizí země a nikdy bych nepoznala tolik skvělých lidí, které doteď ráda potkávám, a jsou mými nejlepšími kamarády, i když se již vídáme velmi málo.
Dalo ti karate něco do života?
Ano dalo. Jsem velice organizovaný člověk, vše musím dotáhnout dokonce, mám ráda přesnost a chci vždy od lidí ten nejlepší výkon, jako jsem vždycky chtěla sama od sebe a dělám proto vše, co je v mých silách. Mám ke svým svěřencům velmi blízký vztah, jako měli moji trenéři ke mně. Mám je ráda, jako měli bývalí trenéři rádi mě. Jinak by ta spolupráce mezi sportovci a mnou vůbec nefungovala.
Máš dvě už téměř soběstačné děti, jak těžké pro tebe bylo přerušit závodění kvůli mateřství a jaký byl pak návrat?
Já vlastně nikdy nepřerušila závodění, jen když jsem rodila. Můj trenér Karel Strnad se na mě vždycky zlobil, protože jsem závodila, i když jsem byla těhotná, prostě jsem mu to neřekla. Všechno dopadlo naštěstí dobře. Ano mám dvě děti, které jsou velkými sportovci, a jsem na ně pyšná. Vůbec nelituji veškerého úsilí, které jsem vložila do trénování a častého ranního vstávaní, abych skloubila mateřství s trénováním. Nejvíc mi pomáhali mí rodiče, bez nich bych to samozřejmě nedala a také můj trenér pan Karel Strnad, který mě ve všem podporoval a držel nad vodou. Návraty jsem tak neprožívala, skočila jsem do toho po hlavě, bylo sice více starostí, ale kdo je nemá. Po skončení své sportovní kariéry, jsem se začala naplno věnovat trénování mých dětí. Zvládli jsmespolu s dětmi i to, že je trénuje vlastní matka. Někdy to skřípalo, ale myslím, že jsme to zdárně ustáli my všichni.
Jak sis s dvěma dětmi dokázala najít čas na trénování?
Děti jezdily na tréninky se mnou. Taky musíte být trochu blázen, jinak to nejde. Děti byly na tatami už od narození, i když se tam jen tak válely na zemi s hračkami. Všichni okolo mi pomáhali, prostě to byly skvělé časy, skvělí lidé atd. Dnes se to už nevidí.
Obě tvoje děti se také věnují karate (Ondřej 16 let - reprezentant JKA i WKF, Kristina 18 let - reprezentantka JKA), když je na závodech koučuješ, je to pro tebe víc emotivní, než když bys závodila sama?
To si pište. Je to stejné, jako kdybych nastupovala já, nebo snad ještě horší. Jsem nervózní, napnutá, spocená a tak dál. Na tatami jsem hodně slyšet, protože to dost prožívám, baví mě to, rozhodčí mě neustále napomínají, ale já se stejně nezměním. Moje děti karate berou sakra vážně, jsou všestranní sportovci a ještě k tomu jdou v mých šlépějích, což se málokomu stane. Jejich sportovní výsledky mluví za vše.
Moc jim děkuji za to, že tak spolu hezky vycházíme a máme si tak o čem vyprávět. Trávíme spolu hodně času a jsem za to ráda.
V současné době jezdíš jako kouč na závody JKA i WKF, co se ti líbi víc na JKA a co na WKF?
Řekla bych, že všude jsou dobří a špatní rozhodčí, ale karate zůstává stejné. Je to subjektivní rozhodování, takže musíte být sakra dobrý, abyste zaujal oba typy. Je mi jedno, kde závodím, hlavně mi jde o to, aby moji svěřenci měli ze sebe dobrý pocit a motivovalo je to k dalšímu trénování.
Co děláš za práci a jak ji lze skloubit s trenérskou činností?
Hned po vysoké škole v roce 1996 jsem nastoupila k Policii ČR jako výcvikář, což dělám doted. Práce je mým koníčkem, miluji to.
Nedávno proběhlo MS WSKA (World Shotokan Karate Association) v Portugalsku, co říkáš na výsledky svých svěřenců (Daniel Havlíček 3. místo kumite jednotlivci youth, Ondřej Bosák 2. místo kumite tým kadeti pozn. red.)?
Samozřejmě mám radost, ale důležité je neusnout na vavřínech. Ráda bych, aby makali dál a medaile obhájili i v následujích letech, kdy samozřejmě s přechodem do vyšších kategoríí je to vždy o něco těžší.
Text: Marie Prajzlerová