Rozhovor s Lucií Köppelovou
Minulý měsíc proběhlo MS WSKA, na kterém jsi měla vynikající úspěch a tím bylo 3. místo v kumite individuál a zároveň 3. v kata týmu. Jak ses na tento šampionát připravovala?
Lucie: Připravovaly jsme se společně s holkami (Karin Košíkovou a Jarmilou Masopustovou pod vedením trenéra Tomáše Dvořáka) na kata tým, což mi velmi pomohlo v psychice při předvádění kata. V semifinále jsme zacvičily kata gojushiho sho, se kterou se nám podařilo probojovat se do finále. Tam jsme předvedly kata Sochin, ze které jsme měly daleko lepší pocit, než z té semifinálové kata. Celkově jsme skončily na výborném 3. místě. Ohledně kumite individuál, kde jsem skončila bronzová, musím upřímně říct, že jsem to vůbec nečekala, ale byla jsem za to strašně ráda. Velmi si cením podpory od Zbyška Petržílka a ostatních lidí, kteří mi pomáhali v přípravě na turnaj. Co se týká přípravy na individuální disciplíny, trénovala jsem jako před ostatními vrcholnými soutěžemi, což je minimálně 3x týdně, plus ranní tréninky 2x týdně a navíc některé víkendy. Takže tréninků je tolik, že je ani nedokážu spočítat (smích).
Jak dlouhá je tvoje tréninková jednotka?
Lucie: Většinou hodinu a půl nebo hodinu a tři čtvrtě. O víkendech jsou to tři hodiny, kdy se první polovinu tréninku cvičí kata a druhou polovinu kumite.
Mimo tyto tréninky se ještě nějak speciálně připravuješ? Chodíš třeba běhat nebo posiluješ ve fitcentru?
Lucie: Sama spíš ne. Jsme totiž typ člověka, který potřebuje někoho jiného, kdo ho do cvičení dokope :-).
Letos ti bylo 21 let, jsi ještě studentkou nebo už pracuješ?
Lucie: Studuji, jsem ve druhém ročníku na ekonomické škole, k tomu mám ještě brigádu a všechno to skloubit je docela náročné. Samozřejmě se snažím si udělat čas i na svoji rodinu, ale karate, škola a brigáda mi zaberou spoustu času. Rodiče mě naštěstí v karate podporují, ale i oni se vždy diví, že je zase další víkend, kdy jedu na závody.
Věnovala ses někdy i jinému sportu než je karate?
Lucie: Vždy jen rekreačně, jelikož tréninků na karate je hodně a na jiný sport není moc čas. Ale co mě vždy bavilo, byla cyklistika a brusle.
Většina tvých úspěchů je v kumite, je to zároveň tvoje nejoblíbenější disciplína ve srovnání s kata individuál nebo s kata týmem?
Lucie: Asi ano, ale já jsem to nikdy moc nerozdělovala. Vždycky jsem musela závodit ve všech disciplínách a nijak mi to nevadilo. Pravdou ale je, že mě kumite přece jen vždy nejvíc přitahovalo, už odmala, kdy jsem se těšila, až se půjdu prát (smích). Baví mě ale i kata a v současné době i kata tým, protože během tréninku kata týmu je prostor pro zlepšování vyšších mistrovských kata, které jsem dříve moc netrénovala.
Je pro tebe rozdíl v tom, jak pociťuješ nervozitu, než nastupuješ na kata a než nastoupíš na zápas kumite? Nebo na závodech nervózní nejsi?
Lucie: Nervózní jsem vždycky a rozdíl v tom také vnímám. Než jdu cvičit kata, jsem spíš nervózní, abych nezapomněla postup nebo abych kata nějak nepokazila. Během vlastního předvádění kata je nervozita sice menší, ale pořád tam je. Než nastupuju na kumite vždycky mě bolí žaludek, ale když už jsem na tatami, tak nervozita zmizí a jediná věc, která se mi občas honí hlavou je, že se bojím zranění.
Vzhledem k tomu, že kumite často trénuješ, a jsi v něm i úspěšná, myslíš si, že závodní forma kumite pro tebe může být výhodou v reálném boji, například při sebeobraně?
Lucie: Myslím, že by to pro mě výhodou bylo. Naštěstí jsem se zatím nedostala do situace, kdy bych se musela bránit. Myslím si ale, že pokud by mě přepadl člověk, který nikdy necvičil bojové umění nebo bojový sport, měla bych oproti němu výhodu. Také vím, že v kritických situacích dokážu jednat reflexivně a využívám reakce z karate. Záleží ale i na okolnostech. Kdyby mě přepadl chlap, vysoký 180 cm, tak bych určitě měla problém i kdyby bojové umění necvičil. Každopádně si myslím, že bych mu to minimálně trochu zkomplikovala.
Chceš něco vzkázat začínajícím karatistům?
Lucie: Aby se na závodech tolik nebáli a zbytečně se nestresovali. Letos je to první rok, co jsem závodila v seniorské kategorii a myslela jsem si, že moje šance na úspěch jsou minimální, jelikož konkurence mezi seniorkami je daleko větší než mezi juniorkami. V sezóně se mi dařilo a jsem za to ráda. Přitom si uvědomuji, že člověk je jednou nahoře a jednou dole, to je prostě sport. To platí i pro děti, které se závoděním teprve začínají, proto bych jim poradila, ať z toho nemají zbytečně těžkou hlavu.
Text: Marie Prajzlerová