Rozhovor s Markem Baborem
Marku letošní mistrovství ČR moc výsledkově nedopadlo. Asi to nedopadlo tak jak sis představoval. Byls považován za největšího favorita, co se stalo, co se z tvého pohledu pokazilo?
MB: Já jsem v zásadě tam jel jako na přípravu před mistrovstvím Evropy ESKA a šel jsem předtím spíš těžší tréninky na sílu, nebylo tam tolik sparingu karate, tak to potom tak trošku dopadlo. Šel jsem s nepříjemným soupeřem, se kterým se nechodí úplně dobře, je hrozně těžký s ním jít zápas a jakmile u něj člověk nějak déle zůstane, tak on omlátí jeho, tak to dopadlo opačně. Rozhodně to nebyl nějaký úmysl, bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Když jsi to měl jako přípravu, jakmile jsi na nejvyšším stupni vítězů viděl někoho jiného než sebe, nebrals to nějak hrozně?
MB: Ne. Jako mrzelo mě to, ale hlavně mě mrzelo to, že jsem někoho zranil a že můj výkon nebyl takový, jak jsem si představoval. Ten samotný výsledek nebyl zas tak důležitý. Spíš ten můj výkon, s tím jsem nebyl spokojen, ten nebyl dobrý, nebo nějaký přesvědčivý.
Jak bys celkově zhodnotil letošní soutěžní sezónu?
MB: Pozitivně. Ta první část byla super, národní pohár, tam mi to šlo dobře a pak mistrovství Evropy. Tam byla jediná škoda to finále, bylo to dlouhé. Pak v zásadě nic nebylo, dlouhá závodní pauza v létě. V září mistrovství světa WSKA v Polsku, jako je to pozitivní, kdyby mi někdo předtím řekl, že budu pátý, tak řeknu super, ale když jsem prohrál tak, jak jsem tam prohrál, mě hodně mrzelo. Mistrovství republiky, to už jsme říkali, úplně nedopadlo, nebyly to povedené závody. A pak mistrovství Evropy ESKA, šel jsem s jedním z favoritů, šel jsem do toho tak, jak jsme se domluvili s Richardem (Růžičkou), s trenérem, abych do toho zkusil vlítnout. Chyběl kousek, on mě odkontroval, dostal ippon a konec. Myslím, že tam byla spíše velká škoda v soutěži týmů, to jsme měli nejlehčí los asi po deseti letech a dopadlo to taky neslavně. To mě mrzelo víc asi, než ti jednotlivci ve výsledku.
Na ME JKA 2015 v Praze před domácím publikem jsi získal druhé místo, stříbrnou medaili, což je pro Českou republiku i pro tebe určitě významný úspěch. Jak jsi prožíval finálový zápas z tvého pohledu?
MB: Já jsem byl ve velké euforii po semifinále, protože jsem šel s J. Mulolem. Předtím jsem s ním třikrát nebo čtyřikrát prohrál, vlastně pokaždé, když jsem s ním zápasil. Šel jsem do toho s tím, že hlavně přes něj chci přejít a finále jsem moc neřešil, což vyšlo úplně nad očekávání. V zásadě jsem mu nedal šanci, takže to bylo dobré. Pak to finále. Myslím si, že kdybych tam šel do toho s hlavou nastavenou jako do semifinále, tak to mohlo dopadnout ještě jinak. Ale šel jsem tam se zbytečným respektem, že jdu se čtyřnásobným mistrem Evropy, tak mě to jakoby svazovalo a bylo to takové moc taktické. Ono to bylo taktické z obou stran, ale kdybych do něj více tlačil, tak byla větší šance dostat ho pod tlak a potom vyhrát.
Zmínil ses o semifinále, čímž jsi mi trochu nahrál. Mulolo je velmi kvalitní závodník a i vždy jeden z favoritů turnaje. Konečně jsi ho porazil po těch prohrách a zvlášť před domácím publikem. Byl to pro tebe pocit zadostiučinění po těch porážkách a zvlášť minulém ME v Belgii, kdy k tomu trochu dopomohli i rozhodčí?
MB: Já jsem to tak nebral. V té Belgii před rokem to bylo velké zklamání. Já jsem věděl, že on tam třeba byl, ale myslel jsem si, že to bylo jen na waza-ari a podrželi ho a dali mu rovnou ippon. Tak to teď bylo takové příjemné a říkal jsem si, když už je to doma v Praze, že už je na čase ho porazit. Když jsem pak zjistil, že semifinále půjdu s ním, tak už by to mohlo a mělo vyjít, aby to nebyla pátá porážka s ním za sebou. Byl to potom super pocit. Jenom škoda, že jsem si neudržel ten feeling do finálového zápasu. Tam jsem byl až moc zbytečně opatrný. Pak to trvalo taky devět minut, protože on (A. Vicaire) byl opatrný taky.
Poslední dobou trénuješ nejen v České republice, ale jezdíš také do Ruska, trénuješ s tamními velmi kvalitními závodníky. Považuješ tohle za jednu z hlavních příčin tvého vzestupu v kvalitě sportovního výkonu a výsledcích?
MB: Určitě jo. Protože tam člověk trénuje s lidmi, kteří jsou kvalitně na tom stejně, nebo i lépe a je to hlavně deset kluků, se kterými se tam člověk pere. Když v ČR přijedeme na reprezentační soustředění, tak tam taková kvalita není a je to úplně jiný přístup k tomu tréninku. V Rusku se snaží všechno uvolňovat, do rychlosti, žádná křeč. Ne jako tady v ČR, kde to je za každou cenu, že chci někoho praštit. Tam se to stane na tréninku, že to ujede, neřeší se to. Je to celkově jiný přístup k tomu, berou to více profesionálně. Je to tedy hodně fyzicky náročné. Na soustředění v Rusku se trénuje dva týdny, dvakrát denně, třicet stupňů venku na sluníčku. Ale je to super.
Vnímáš i nějaký rozdíl v systému tréninků, jestli se tady trénuje něco jiného než v Rusku?
MB: No, je to tam celé postavené jinak. Jsou jinak vedené tréninky, já když trénuju, tak se tomu snažím přibližovat. Ale jak hodně lidí říká, že jen Japonci mají ten správný dril, tak v zásadě ti Rusové dojdou k tomu stejnému, akorát jiným způsobem. Vychází to z jiného pohybu a velký rozdíl je v tom, že se Rusové hodně specializují. Necvičí kata a kumite, ale kluci od deseti let už jedou jen kumite. Kata mají jen jako doplněk kvůli technice. Už malé děti tam vyšvihávají sto mawashi-geri za trénink. V tomhle je přístup jiný. U nás se hodně dbá na kihon ze začátku, aby se děti naučily základní techniku. Tam už děti jedou půlku tréninku techniku a pak už kumite, pohyb a hodně atletickou přípravu.
I přesto, že patříš už mezi evropskou špičku a trénuješ i v Rusku, kde sám vidíš ještě nějaké rezervy, co bys rád zlepšil, na čem ještě potřebuješ zapracovat?
MB: Hlavně na tlaku dopředu. Hodně nechávám zápasy dojít až do poslední části, nebo zbytečně do prodloužení. Zbytečné také čekám na toho druhého, co on vymyslí. Přitom kdybych já tvořil, tak třeba bude zápas daleko rychlejší. Takže tlak dopředu a potom nohy zlepšit, případně nástupy do útoků.
Mimo karate studuješ nyní na FTVS UK. Jak se ti daří skloubit tréninky a přípravu v karate a studijní povinnosti?
MB: Relativně to jde. I když jsem se toho trochu bál, že budu mít čas na méně tréninků, tak mi to i prospělo, protože jsem se tu rozvinul více všeobecně tady na fakultě. Tady se totiž hlavně první dva roky běhalo, plavalo a to mi hodně pomohlo ve zpevnění středu těla, takže i celkově to pomohlo. Myslím, že ten třetí ročník už nemáme tolik sportů, tak to není tak valné, ale předtím mě to nijak neomezovalo, spíše mi to pomohlo.
Jak často teď trénuješ karate?
MB: Čistě karate teď zase moc ne (smích). Hodně chodím na kruhové tréninky, občas to proložím thaiboxem a karate se snažím dvakrát týdně. Teď jsem kvůli škole neměl moc času, musel jsem dělat nějaké práce, seminárky a podobně, ale jinak dvakrát, třikrát týdně se snažím minimálně nějaký ten kruhový trénink a thaibox.
Jak dlouho už děláš karate?
MB: Od pěti let, takže 17 let.
To už je hezká řádka let. Během té doby, byly chvíle, kdy sis říkal, že karate dělat nechceš, že bys raději dělal jiný sport? Lákalo tě někdy něco jiného?
MB: No tak v té pubertě samozřejmě, kolem toho patnáctého roku to bylo takové, že ne vždycky se mi chtělo na trénink, jeden čas jsem ne úplně rád i závodil, protože mi to přišlo takové nevím, prostě se mi nechtělo na závody jezdit. A pak se těším, až třeba nebudu závodit (smích), takže budu mít čas na víc sportů, kterým bych se rád věnoval. Jako nevadí mi to, ale je to určitým směrem omezující vůči tomu, že nemám čas třeba na kolo jet a podobně.
Jaký je tvůj největší dosavadní úspěch v karate, čeho si nejvíce ceníš a považuješ?
MB: No určitě to druhé místo z ME JKA v Praze 2015.
Jaké jsou tvoje cíle pro rok a sezónu 2016 v karate?
MB: Tak mistrovství Evropy JKA v Dublinu, podívat se na hezké místo, snažit se zopakovat ten výsledek, popřípadě ho ještě vylepšit a ME ESKA v Aténách, tam také. Takže tyhle dvě akce, tam to všechno směřovat.
Existuje někdo, koho si přeješ porazit a ještě se ti to nepodařilo, nějaký takový soupeř?
MB: Týjo, to nevím. Dlouho to byl Vladislav Ivanov z Ruska. Toho jsem teda jednou už porazil, ale to byla taky jedna výhra a asi čtyřikrát prohra. Ten bohužel skončil už. Možná tedy Arnaud Vicaire z Belgie a asi Mkhitar Mkhitaryan z Ruska.
Jaký je tvůj největší sen v karate, čeho bys chtěl dosáhnout a zatím se ti to ještě nepodařilo?
MB: Medaile z mistrovství světa JKA. To už by bylo asi jedno, jaká by to byla. Pak popřípadě založit nějaký svůj klub.
Rozhovor pro Vás připravil Josef Voráček.
10.12.2015