Rozhovor s Petrou Cífkovou
Možná až při pohledu na výsledky nám všem karatekům dojde, jakého úspěchu Petra Cífková minulý rok v Japonsku dosáhla, když pro Českou republiku vybojovala historicky první medaili z mistrovství světa. Jen málokdy na světovém šampionátu Japonci pustí na stupně vítězů v individuálních kategoriích nějakého Evropana, často končí dokonce na prvních čtyřech příčkách pouze Japonci. Pro toho, kdo nesleduje pravidelně JKA karate připomínám, že v této organizaci může každý stát nominovat v každé kategorii právě čtyři závodníky.
Ohlédnutí za minulým šampionátem
Historicky první světová seniorská medaile pro Českou republiku přitom byla blízko už na minulém šampionátu v Thajsku 2011. Petry týmový kolega Lukáš Frýdecký tehdy neprošel přes brány čtvrtfinále a skončil tak na 5.-8. místě. Neméně blízko medaili byl i seniorský kata team ve složení Drobeček, Kolek, Zdobinský, kteří skončili o dvě desetiny za bronzovými Italy a brali tak "bramborovou" medaili.
Péťo, když jsme tu tak zavzpomínali na předešlé mistrovství světa v Thajsku, vzpomínám si, že jsi tam startovala ještě v barvách německého národního týmu. Pověz nám, jak ses k této příležitosti dostala a co Tě přimělo k tomu, startovat v Japonsku za Českou republiku?
K německému národnímu týmu jsem se dostala díky výměnnému vysokoškolskému programu Erasmus. Vyrazila jsem studovat do německého Tübingenu a do kufru jsem přibalila i kimono (kdyby náhodou). Chystala jsem se totiž s karate už skončit. Měla jsem za sebou zranění a poměrně dlouhou léčbu a už jsem neměla motivaci znovu se vracet, navíc v tu dobu byla v ČSKe (Český svaz karate) v mé váze slušná konkurence a prostě to nějak nešlo.
V Tübingenu jsem si všimla, že v rámci programu vysokoškolského sportu nabízejí trénink karate, tak jsem se tam zašla podívat. Další týden už jsem jezdila na tréninky do nedalekého Nagoldu, kde měl trenér z univerzity dojo. Hned po dvou týdnech byly první závody a pak už to šlo docela rychle. Nabídka od DJKB (Deutscher JKA-Karate Bund), pozvánka na repre trénink a nominace na první JKA Evropu. Za Německo jsem tak závodila v letech 2006-2011. Už dopředu jsem oznámila, že Thajsko je moje poslední reprezentační akce. V Německu už jsem pak nebydlela a bylo stále složitější do Německa dojíždět a připravovat se s týmem. Bralo mi to spoustu času a energie a tak jsem se rozhodla své působení ukončit. Vlastně jsem s reprezentací chtěla seknout úplně, ale pak mě Ríša (Richard Růžička) začal přemlouvat, ať ještě pokračuju v Čechách. Závodění mě pořád bavilo a tak jsem si řekla proč vlastně ne. Tentokrát jsem si ale stanovila opravdu definitivní poslední akci a tím bylo MS v Japonsku.
Jela jsi do Japonska s tím, že právě tam chceš vybojovat medaili a zapsat se tak nesmazatelně do historie českého JKA karate? Nebo jaké byly tvoje cíle před šampionátem?
Do Japonska jsem jela s tím, že chci do osmičky. Dál už jsem neplánovala. Po tom, co jsem viděla v Thajsku, jsem si říkala, že tentokrát si na medaili můžu nechat zajít chuť. To, že to vyšlo, až takhle daleko bylo tak moc nad plán, že jsem to v tu chvíli ani neřešila. V sobotu jsem volala domů a Rudovi (Ruda Šianský) s tím, že jsem v nedělním čtvrtfinále, ale tím že to asi skončí, protože musím proti Japonce. V neděli jsem už neměla co ztratit a proto to třeba vyšlo. I když bez nervů to nebylo. Před zápasem jsem byla tak nervózní jako snad nikdy, ale ze zápasu samotného si moc nepamatuju. Prvně jsem si ho vybavila až s videem. Bylo to hrozně emotivní ale pocitově parádní.
Jaký je to pocit, porazit v boji o medaili domácí Japonku?
To že, jsem porazila Japonku, mi docházelo postupně. Viděla jsem, že jsou všichni úplně nadšení, ale nejlepší bylo stát na těch stupních, kolem mě jen Japonky. To bylo prvně, co jsem si říkala: "Ty jo, já mám fakt medaili z MS v Japonsku!". Pro mě má ten bronz cenu zlata.
Pokud se nepletu, právě po zisku medaile jsi ukončila svoji závodní kariéru. Jaké máš plány do budoucna?
Do budoucna chci určitě zůstat u sportu a ráda bych se nějakým způsobem podílela na výchově nových "kumiťáků". Máme jich málo a to je škoda. Karate na sportovní úrovni není jen o technice a o cvičení karate, je o fyzické přípravě a pohybové všestrannosti. Věnuji se fitness a kondiční přípravě dětí a mládeže již poměrně dlouho a ráda bych se této stránce věnovala i u závodníků karate.
Myslíš si, že bychom se v budoucnu mohli dočkat další medaile z MS JKA? Roste nám tu nějaký talent světového formátu?
Talentů světového formátu jsou mraky. Otázkou je, jak se s tím talentem pracuje a jak dlouho to talentům vydrží. Evropské a světové karate se hrozně posouvá a je třeba se těm změnám přizpůsobovat. Nemohu si věci dělat pořád po svém, když to prostě venku nestačí. Myslím si, že na to teď trochu dojíždějí Němci. Oni prostě nic nezmění, protože takhle to je to jak jsme to dělali vždy. Ale všimněte si, že v seniorských a dokonce ani v juniorských kategoriích nemají pořádného konkurenceschopného závodníka (myslím teď kumite). Když se podíváme na úspěšné závodníky současného karate, tak jsou to všichni sportovci v pravém slova smyslu. Připravují se ve všech směrech, a proto pak nemají problém obstát. Podle mého názoru je třeba, aby ty talentované děti věděli, že je sice krásné být medailista z ME dětí a mládeže, ale tím to nekončí. Ten skok do juniorů a dospělých je pak obrovský a je třeba se na to připravit. Technicky, fyzicky a i psychicky.
Každý Tě zná jako výbornou "kumiťačku". Pověz nám, jaký je tvůj vztah ke kata? Je podle tebe důležité cvičení kihonu a kata pro to, aby se člověk stal dobrým zápasníkem v kumite?
Kata je pro mě součást karate a beru to tak. Moje oblíbená část tréninku to není, ale ráda jdu na trénink, který je věnován konkrétní kata a jde se hezky technika za technikou. Takový trénink mě pak dá se říct i baví. Technika je samozřejmě důležitá vždy. Je to jako v každém jiném sportu. Spíš pak záleží na poměru technické a ostatní přípravy. V dětském věku by to mělo být podle mě tak 75% pro techniku a s věkem by se to mělo postupně otáčet.
Vraťme se trošku k první otázce. Během své kariéry jsi určitě prošla několika oddíly. Kdo všechno se podílel na tom, že ses stala tak úspěšným závodníkem?
Kdo se podílel na mém úspěchu? No v první řadě musím říct, že rodiče, protože nás vždycky učily, že když něco chceme dělat, tak že to máme dělat pořádně. No a z toho trenérského pohledu to byl Tomáš Ulrych, u kterého jsem v Lounech začínala. Potom jsem na vysoké jezdila k Petře Piskačové a Pavlu Horňákovi. V Německu to byl Helmut Schäberle z Nagoldu a národní trenér Thomas Schulze. No a v neposlední řadě Ruda Šianský z KC Žatec u kterého jsem dodnes, který je skvělý kamarád, skvělý "kumiťák" a skvělý trenér.
Rozhovor s naší úspěšnou závodnicí pro Vás připravil Jan Drobeček.